Rody démonů

RODY –CHARAKTERISTIKY 

Enma-no-ke
Soudci a byrokraté Pekla. Rozhodují o osudu duší, nikoli podle morálky, ale podle pravidel.

Enma-no-ke 
Ve stínech krvavě rudých luceren se objevují Enma-no-ke, soudci a byrokraté Pekla. Jejich postavy se vznášejí na pomezí světa živých a mrtvých, v labyrintu temných uliček starého Japonska, kde pach kadidla a popela nikdy nevyprchá.

Muži i ženy mají dlouhé, rudé vlasy, které volně splývají až pod pas – jako plameny, které nikdy nehasnou. Z očí jim září červeň, bez emocí, ale pronikavá, jako by viděly přímo do nitra duše. Na jejich hlavách trčí černé rohy, zakřivené dozadu jako symboly jejich nelidského původu.
Nosí červená a černá kimona, často s motivy plamenů, karmínových květů nebo démonických pečetí, v kombinaci lesku hedvábí a temného stínu. Jejich oblečení působí jako součást rituálu – formální, chladné, odtažité. Z jejich zad vyrůstají černá, netopýří křídla, jejichž šepot v tichu připomíná hmyz, který se slétá k mrtvole.
Jejich přítomnost je doprovázena chladnou mlhou, tlumeným bzučením a zvukem starých řetězů. Nejsou dobrými ani zlými duchy – pouze vykonavateli zákonů Pekla, kde morálka nehraje roli – jen pravidla.

Yūrei-no-chi
Zrozeni z lidského utrpení. Klasické duchy – pomstychtivé, zoufalé, trpící.

Yūrei-no-chi
Tajemné bytosti, zrozené ze zoufalství a bolesti, které po smrti nenašly klid. Muži i ženy mají dlouhé, stříbrné vlasy sahající hluboko pod pas, vlající tiše v nehybném vzduchu. Jejich oči jsou zcela bílé – slepé a přesto pronikavé, jako by viděly skrze samotnou duši.

Nosí volná kimona v kontrastní bílé a černé barvě, jejichž látka šustí, i když není vítr. Vzory na oděvu působí živě, jako by se pomalu hýbaly, měnily a dýchaly. Jejich tváře halí bizarní, znepokojivé masky – některé pokryté trhlinami, jiné hladké a bez výrazu, vždy však rušivé ve své nehybné dokonalosti.
Yūrei-no-chi se pohybují tiše, zjevují se ve starých svatyních, opuštěných horských vesnicích a uprostřed lesů zahalených mlhou. Jejich přítomnost je jako mrazivý závan – nesou s sebou tíhu nevyřčeného utrpení a pomsty. Neútočí ihned. Sledují. Čekají. A když se pohnou, svět kolem nich ztichne.

Kemono-no-suji
Démoni přírody. Zvířecí duše napojené na instinkt, krutost i rovnováhu.

Liščí démoni (Kitsune-no-suji)
Tento druh má dlouhé, zrzavé vlasy splývající až pod pas – jak u mužů, tak u žen. Z jejich hlav vyrůstají liščí uši, ladící se stejně zbarveným, huňatým ocasem. Oči září jasně žlutou barvou, jako by prohlížely duši. Nosí tradiční kimona v bílé a oranžové barvě, symbolizující oheň a čistotu. Na hlavách často nosí liščí masky, které zakrývají tvář a podtrhují jejich tajemnost.

Králíčí démoni (Usagi-no-suji)
Mají dlouhé, sněhově bílé vlasy sahající hluboko pod pas. Jejich oči jsou temně černé, bez známky emocí. Na hlavě jim vyrůstají bílé králičí uši a obličej bývá zahalený králičí maskou. Oděni jsou do jednoduchých, bílých kimon, které působí čistě, téměř duchovně – ale jejich klidná přítomnost může klamat.

Kočičí démoni (Neko-no-suji)
Dlouhé černé vlasy jim splývají pod pas, vytvářející kontrast s jejich pronikavýma žlutýma očima. Z jejich hlav ční černé neko uši, které se neustále lehce chvějí, vnímajíce každý pohyb. Oblékají se do černých kimon, jež pohlcují světlo a vyzařují eleganci i nebezpečí zároveň.

Shōkan-no-shu
Vyvolaní démoni. Nástroje magie, rituálů a posedlostí. Jejich existence je závislá na lidech.

Shōkan-no-shu
Vyvolaní démoni, jejichž podoba je stejně krásná jako znepokojivá. Muži i ženy tohoto rodu mají dlouhé, černé vlasy splývající až pod pas, lesklé jako hladina temné vody za bezměsíčné noci. Jejich oči září rudým světlem, které se zdá planout zevnitř – jako žhavé uhlíky v popelu, schopné proniknout až do duše.
Z čela jim vyrůstají rudé rohy, hladké a zahnuté dozadu, připomínající starodávné démonické masky z nó divadla. Jejich tváře jsou bledé a téměř bez života, jako by byly odlity z porcelánu, s výrazem klidné lhostejnosti, která děsí víc než vztek.
Nosí rudá kimona s temnými, složitými vzory – připomínající krvavé pečetě a starobylé sigily. Kimona jsou často zdobena motivy květů sakury v rozkladu nebo roztrhaných motýlů, jako symboly pomíjivosti a smrti. Pohybují se tiše, s neklidnou důstojností, jako by mezi tímto světem a oním jen klouzali.
Jejich přítomnost je neklidná – vzduch kolem nich chladne, zvuky utichají a stíny se zdají být hlubší. Jsou krásní, ale nelidští. Děsivě fascinující. Připomínají sen, který se rychle mění v noční můru.

Naishi-no-ketsu
Pokřivená lidská krev. Zrození z viny, incestních svazků, tajemství a zločinů.

Naishi-no-ketsu – Pokřivená lidská krev
Zrozeni z viny a tajemství, z hříchů, o nichž se nemluví. Plodem incestních svazků a zapomenutých zločinů jsou oni – ti, kteří nikdy neměli spatřit světlo světa.
Jejich postavy jsou tiché, až nepřirozeně klidné. Dlouhé temně rudé vlasy jim splývají až pod pas, těžké a lesklé jako krev zaschlá na hedvábí. Muži i ženy je nosí volně, jako by neznali rozdíl mezi pohlavími – spojení a rozpad zároveň.
Z očí jim září chladný odstín červené – ne živé, ale mrtvé. Pohledy bez soucitu, bez viny, a přesto v sobě nesou bolest, která se zaryla hluboko do masa. Jejich kůže je bledá jako popel, kontrastující s černými yukatami, které nosí – staré, potrhané, promočené temnými vzpomínkami.
A na té kůži… jizvy. Rudé, bolestivé, jako čerstvě vyryté. Některé ve tvarech symbolů, jiné jako neuspořádané škrábance zoufalství. Každá jizva mluví – šeptá o hříchu, o utrpení, o zradě.
Nejsou živí. Nejsou mrtví. Jsou Naishi-no-ketsu. A kdo je spatří, toho minulé hříchy znovu pohltí.

Kegare-no-kami
Zapomenutí bohové. Padlí ochránci, poražení v dávných válkách – dnes jen šepot.

Kegare-no-kami – zapomenutí bohové, nyní démoni – mají děsivě posvátný vzhled, připomínající trosky dávných ikon.
Jejich těla jsou nelidská, deformovaná staletími zapomnění. Kůže působí jako popraskané dřevo, spálenina nebo kamenina s hlubokými trhlinami, z nichž někdy prosakuje černý nebo zlatavě kalný olej. Končetiny mají abnormálně dlouhé, kloubnaté, často zakončené drápy, prsty navíc, nebo svázané starými provazy, které kdysi tvořily pečetě.
Hlavy mohou být zcela nepřirozené – buď zakryté rituální maskou (prasklou, krvavě poskvrněnou, někdy obrácenou), nebo bez obličeje, s prázdnou, hladkou plochou, na které se občas mihnou stíny očí a úst. Jiným se obličej dělí na dvě části, ješivě se rozevírá jako chrámová brána.
Oči – pokud jsou vidět – bývají rozmístěné nepravidelně po těle, zářící rudě, zlatě nebo nemocně bělavě. Někteří démoni mají oči na rukou, jiní místo srdce, další na zádech.
Z jejich těl visí ofuda (zažloutlé papíry s písmem), řetězy, zrezlé zvonky a kusy chrámového textilu. Někteří nesou torza vlastního původního zjevu – například křídla vyrobená z kadidlových tyčinek, nebo zbytky dřevěné svatyně vetknuté do páteře.
Jejich pohyb je neklidný – někdy trhaný, škubavý, jindy tichý a plynulý jako kouř. Zanechávají po sobě otisk – černou mlhu, pach krve, zmrzlé země nebo šeptající hlasy, které se opakují dokola jako mantra.

Mokushiroku
Poslové osudu. Nezasahují, pouze hlásí příchod konce. Jejich přítomnost značí zlom.

Bledá těla, tenká jako pergamen, s temnými žilkami pulzujícími pod kůží. Jejich oči – jsou-li vůbec lidské – jsou prázdné, vyteklé inkoustem, nebo zašité černou nití. Tváře nehybné, maskovité, bez emocí.
Nosí potrhaná kimona z doby, která už neexistuje – vybledlá, prošitá znaky „mlčení“ nebo „konec“. Vlasy dlouhé, slepené krví a prachem, pohybující se i ve vzduchu bez větru. Prsty mají úzké, s černými, prasklými nehty.
Z jejich přítomnosti je cítit zánik – světlo bledne, vzduch tuhne, zvuky se dusí. Nehovoří. Nepotřebují. Jejich ticho je znamením, že se blíží poslední věta světa.

Shōjo-no-nageki
Kolektivní vědomí utrpení mladých dívek. Nevinné, zrazené, umlčené.

Shōjo-no-nageki – Tvář kolektivního nářku
Tiché kroky na krvavě zbarvené podlaze. Zdá se být sama, ale v jejích očích se zrcadlí stovky jiných – všechny dívky, které byly zapomenuty, zlomeny a pohřbeny v hlubinách zaprášených učeben a zapečetěných chodeb.
Její vlasy jsou temně fialové, zplihlé a vlhké, jako by jí stále stékala dešťová voda po zádech. Jsou slepené a voní po plísni, jejíž pach se nedá smýt. Dlouhé prameny se vlní kolem jejího bledého obličeje, z něhož vyzařuje prázdnota, jež nepatří živým.
Nosí potrhanou školní uniformu z jiného času – námořnický límec nasáklý starou krví, záhyby sukně rozervané, jako by ji někdo táhl po podlaze. Její kolena jsou odřená, její ruce tenké a chvějící se, s nehty ulomenými od neustálého škrábání po zdech, z nichž nelze uniknout.
Z pravého oka jí stéká černá slza, hustá jako inkoust, zatímco levé oko zůstává nehybné – zakalené, prázdné, pohled směřující skrze tebe do něčeho, co nikdy nepochopíš. Kolem krku má šarlatovou stužku – svázanou příliš těsně, jako připomínku slibu, který nebyl nikdy splněn.
Když mluví, její hlas zní jako šepot zpod podlahy – ozvěna desítek dívčích hlasů, přerušovaných vzlyky a výkřiky z jiného světa.

Zetsubō-no-uke
Duše, které si samy sáhly na život – ale nebyly nikdy skutečně „opuštěny“. Zoufalství jako infekce.

Zetsubō-no-uke
Duše, které si sáhly na život – ale nebyly nikdy skutečně „opuštěny“.
Jejich těla vypadají, jako by se zastavila v poslední vteřině před smrtí – nebo snad po ní. Kůže, bledá jako popel, je místy potrhaná či rozmoklá, jako by byla vystavena dešti celé roky. Vlasy jim splývají přes oči jako opona ticha, slepené zaschlou krví či slzami, které už ani nedokážou stékat. Jejich oči – pokud je vůbec otevřou – září dutým stříbřitým svitem, bez duhovek, bez života, a přesto se zdá, že všechno vidí.
Na krku mnohých zůstává tmavá otlačenina po provazu – ne jako fyzická rána, ale jako znamení, které nelze smýt. Jiní mají modravé skvrny po pažích, jako by se jejich duše snažily vykrvácet skrz kůži. Některé Zetsubō-no-uke se pohybují tiše, táhnou nohy, jako by jim v kostech stále zněl poslední nářek. Jiné se škubou v záškubech, jako by opakovaly vlastní smrt pořád dokola – znovu a znovu v nekonečné spirále bolesti.
Nosí zbytky školních uniforem z různých období – některé z dob předválečných, jiné moderní – zčernalé, potrhané, potřísněné temnými skvrnami. Jejich oblečení jako by zadržovalo pach vlhké země, starých dřevěných stěn a nevyřčené lítosti.
Ze stěn, z podlah i z temných koutů jejich duše se šíří tiché zetsubō – zoufalství. Není to výkřik. Je to šepot, který nahlodává mysl. Ten, kdo je spatří, často slyší ve své hlavě vlastní hlas… říkající: „Udělej to také. Oni už nejsou sami.“
A právě v tom spočívá jejich kletba – nejsou to duše opuštěné, ale duše, které si zoufale přejí, abys je následoval.

VZTAHY MEZI RODY

• Enma-no-ke je nejvýš – stojí mimo sympatie i emoce. Jinými rody je nenáviděn i uctíván.

• Naishi-no-ketsu a Shōjo-no-nageki – věčný konflikt. Jeden rod tvoří bolest, druhý jí ztělesňuje.

• Kemono-no-suji vs. Shōkan-no-shu – instinktivní nenávist. Umělí démoni jsou pro přírodní démony zločinem proti přirozenosti.

• Kegare-no-kami – tiše trpí v exilu, ale jejich návrat je předzvěstí katastrofy.

• Mokushiroku – stojí mimo. Jsou neutrální, ale přinášejí informace o přicházejícím zmaru.

• Zetsubō-no-uke – existují jako hrozba pro všechny. Nikdo je nesmí soudit, nikdo je nedokáže zkrotit.

ZVLÁŠTNÍ VRSTVA PEKLA: DANI NO CHI (ZEMĚ ROKLE)

• Pekelný region, kde padlé duše nikdy nedopadnou. Je to místo, kde rezonují šepoty, nářky a nevyřčené prosby těch, kteří chtěli odejít – ale byli zadrženi.
• Enma-no-ke zde nesoudí – mohou vstoupit jen beztvarí, bez úst a očí.

• Zvláštní pravidla:
• Sebevrazi nemohou být vyvoláni – Shōkan-no-shu je nedokáže ovládnout.
• Zoufalství je nakažlivé – duše mohou „přepsat“ vůli i démonů.
• Mokushiroku je sledují – jsou předzvěstí světové změny.

Typické bytosti rodu Zetsubō-no-uke

1. Kubikake-hime – Věšená princezna
• Vznáší se se zlomeným krkem, ale bez provazu. Tichá, klouzající mezi stěnami.
• Schopnosti: Oběti slyší její poslední slova – začnou je opakovat, dokud nespáchají stejný čin.

2. Hara-tsukai – Ten, kdo se řízl
• Muž s rozervaným břichem, z jehož vnitřností jsou formována volání o pomoc v neznámých znacích.
• Schopnosti: Přetváří prostor do smyček – nikdy se nedostaneš ven, nikdy se nerozední.

3. Nuregarasu – Mokrá vrána
• Ženský duch v podobě černého ptáka, zjevující se na mostech.
• Schopnosti: Zpívá smutné písně, po kterých lidé přestávají cítit. Emoce mizí, až zbude jen prázdnota.

1. Krvavá nevěsta (Chi-hime)

• Rod: Shōjo-no-nageki
• Původ: Během svatby byla obětována vlastním klanem, uškrcena závojem v rámci rituálu, který měl zlomit dávné prokletí. Místo vykoupení však došlo k jejímu zatracení – bolest se stala věčným poutem mezi světem živých a Peklem.
• Schopnosti: Dokáže vyvolat iluzi nádherného svatebního obřadu, ve kterém je nic netušící oběť postupně vtažena do pocitu lásky, oddanosti a štěstí. S blížícím se „ano“ se iluze mění v krvavý masakr. Oběť často zemře úsměvem na rtech – stále v iluzi štěstí.
• Symbol: Spojení svatby a smrti jako cyklus ženského utrpení – křehkost, manipulace, oběť.
• Vztahy: Má nesmiřitelné nepřátelství k Rodině Naishi-no-ketsu, jejíž krvavé rituály zničily její původní rod.

Vzhled:
Chi-hime působí jako zjevení ze světa mezi životem a smrtí. Její dlouhé vlasy, sahající hluboko pod pas, jsou sněhově bílé s rudými prameny, připomínající zasychající krev na bílém závoji. Jedno oko má bělavě zakalené, mrtvé, zatímco druhé září hlubokou, krvavou červení, jako by v něm hořela zloba celých generací.
Její kůže je bledá jako porcelán, téměř průsvitná, s mrazivým nádechem smrti. Na pravé tváři se táhne hluboká jizva, jako památka na obřad, který ji navždy připoutal k temnotě. Na levé ruce nese další jizvu, zhojenou, ale syrovou – jako by si bolest sama hýčkala.
Na sobě nosí tradiční bílé svatební kimono, poskvrněné krví – rudé šmouhy na rukávech i lemu připomínají květy sakur zrudlé násilím. Její hlavu zdobí bílá maska smrti s rohy, symbol ztracené čistoty i zrození démonické podstaty. Maska bývá nakřivo, poodhalená, jako by její tvář byla uvězněná mezi dvěma světy – krásou nevěsty a hrůzou přízraku.
Když se pohybuje, působí, jako by se vznášela, nezanechávajíc stopy, jen chlad a tichý šepot. Její přítomnost působí jako předzvěst tragédie – krásná, strašlivá a neodvratná.

2. Dítě z rokle (Tanima no ko)

• Rod: Naishi-no-ketsu
• Původ: Nepřijaté a nechtěné dítě – narozené z incestu nebo „nečistého spojení“ – které bylo obětováno rituálně shozením do rokle, aby se klan očistil od „zkažené krve“. Tato oběť však otevřela bránu démonickému přerodu.
• Schopnosti: Zjeví se poblíž srázů, propastí či duševních hranic. Vyvolává u obětí představu mateřství, pláče, volání – čímž je láká k pádu. Jeho hlas mění prostor na duševní labyrint.
• Symbol: Hřích, který nelze pohřbít ani zapomenout.
• Vztahy: Pohrdá svým vlastním rodem. Nenávidí Enma-no-ke, kteří jeho smrt považovali za „přípustnou“ a soudně ospravedlnili.

Vzhled:
Před tebou stojí chlapec sotva osmiletý, s drobnou postavou, jakoby se v každém pohybu mírně vlnil v podivném rytmu mezi světem živých a mrtvých. Jeho dlouhé, do pasu splývající vlasy jsou ledově blond, téměř bílé, špinavé od prachu a zaschlé krve. Když se otočí, jeho pohled je paralyzující – jedno oko září rudě jako uhlík v popelu, druhé je zcela černé, bez bělma, jako prázdná studna.
Na sobě nosí rozervané bílé kimono, jehož spodní okraj je potřísněn zaschlou krví. Tkanina je potrhaná a potrhaná jizvami stejně jako tělo, které halí – na krku se táhne hluboká stará rána, další jizvy lemují jeho ruce, hruď a i temeno hlavy, kde kdysi asi rostly vlasy hustější.
Jeho obličej zakrývá maska – porcelánově bílá a černá, vyřezaná do tvaru stylizované kosti. Připomíná obřadní rekvizitu, a přesto působí přirozeně, jako by k němu neodmyslitelně patřila. Zpod masky často zní tiché vzlyky nebo volání matky, které se rozléhá s děsivou ozvěnou, zvláště blízko strží, propastí a míst, kde se hranice reality lámou.
Je ztělesněním hříchu, který nelze pohřbít – dítětem narozeným ze zkázy, obětovaným ve snaze klanu se očistit. Jeho přítomnost deformuje prostor: když promluví, svět se promění v duševní labyrint, kde se hranice mezi skutečností, vinou a snem rozplývají.